I když hrála řadu let v oblastním divadle a šla z role do role, byla Bohdana Pavlíkovou spokojená i ve Švandově divadle v Praze, kde působí šest let. Zavedla se, zaujala a okolí dlouhonohé, a navíc talentované blondýně jí dávalo najevo přízeň. I díky sympatické roli v seriálu Ulice se stala známou tváří, což její herecké kariéře jen prospělo. A i když už rok nehraje, vypadá to, že se bez jeviště nezhroutila a je optimista.
Copak děláte a jak žijete, když se divadlo, což je váš chleba, už řadu měsíců neprovozuje? Stalo se, že jste upadla do trudnomyslnosti?
Celá tahle „covid doba" je jakousi zkouškou na náš člověčí nervový systém. Povahou jsem spíš optimista, depresím nepropadám a snažím se čas, kdy se nesmí hrát, trávit s rodinou, což mi v letech minulých bylo dopřáno jen o prázdninách. Jelikož mám trvalé bydliště na Šumavě, v říjnu jsem sbalila kufr a přesunula se k rodičům. Nějaké výjezdy do Prahy samozřejmě byly, ale daly by se spočítat n prstech jedné ruky.
Dalo by se říct, že v době, když nehrajete a nevystupujete, měla jste a máte více času na sebe? Měla jste třeba čas na koníčky či záliby, když jste nemohla být v divadle?
Čas, který bych mohla věnovat sobě, věnuji radši rodičům. A psovi. Užívám si ten čas s nimi. Paradoxně, kdybych mohla vytáhnout štětce, barvy a plátno, jsem nijak nevyužila, ale asi je to dáno ročním obdobím. Musí mi k tomu za okny svítit slunce a povívat záclona u pootevřeného okna. To se pak maluje samo. (smích)
Jste v angažmá, kde působí i váš životni partner Luboš Veselý. Jak to zvládá on, když nehraje v divadle?
Ano, jsme s Luboškem členy souboru Švandova divadla. Myslím, že oba máme pocity stejné - stesk po práci, kterou máme rádi a zároveň strach, jestli jsme to hraní na jevišti nezapomněli... Měli jsme na začátku února to štěstí, že si představení, kde oba hrajeme (Hadry, kosti, kůže) vybrala Česká televize pro přímý přenos k vysílání živé kultury na stanici ČT ART. Byl to svátek, nalíčit se, vlézt do kostýmů a dát si (byť bez diváků) to představení naživo. Skvělé je, že jak Luboš (Vladimír Holan), tak Mirek Hanuš (Jan Werich) byli za své postavy nominováni na širší cenu Thálie.
Přesto se v poslední době objevil v několika hezkých rolích v televizi...
Luboš docela hodně točí, momentálně seriál Jana Hřebejka, nebo natáčí pro rozhlas, a má štěstí, že jsou jeho televizní či filmové postavy proměnlivé, pestré. A že jsou mu servírovány průběžně celý rok.
Přibližně dvacet let hrajete divadlo, což je váš život. Těšíte se na jeviště jen co to bude možné?
Když jsem byla mladší, byla jsem přesvědčena o tom, že divadlo je celý můj život. Paradoxně mě tato pandemická doba přesvědčila, že tomu zas až tak není. Divadla a kultura vůbec budou mít do budoucna velkou práci rozjet se na stejném fungování jako například před dvěma roky. Pokud by nebylo nazbyt, nebojím se změnit svou profesi. Půjdu tam, kde budu třeba. A nebojím se.
Objevila jste v postavě Jindry v seriálu Ulice, ale nějakou dobu už tam nejste. Vrátíte se...?
V dlouhodobých, nekonečných seriálech má každá role své poslání, svůj úkol. Buď se její linka vyčerpá a pokud kreativní producent neví, kam ji posunout, pomalu její působení na obrazovkách utne. Přiznám se, že utnutí Jindry nebylo pozvolné, ale přišlo jak blesk z čistého nebe. Najednou není vidět, ani dcera, kterou měla s Bedřichem, jednou z hlavních postav. Můžu se stokrát vztekat, že mi to přijde divné, ale my herci jsme malí páni. Je to čekání. Pošlou texty s harmonogramem natáčení nebo nepošlou?
Zpátky k divadlu. Pokud se situace zlepší a budete zase hrát na jevišti, v čem budete hrát a co je v plánu?
V divadle se ten čas úplně nezastavil. Ač se pro veřejnost nehraje, pracuje se. Před rokem, než přišel první "stop stav", jsme rozezkoušeli Adamova jablka, dánskou hru podle stejnojmenného filmu. Nyní se k ní vracíme, aby se konečně už dozkoušela. Hraju vyléčenou alkoholičku Síru, se kterou si osud absurdně pohrává. Moc mě ta práce baví.
Máte spočítáno, kolik postav jste vytvořila v Šumperku a kolik ve Švandově divadle? Které byly podle vás ty nejlepší či nejtěžší?
Už několikrát jsem chtěla sednout a počítat šumperské role. Ale zatím se tak nestalo. V Šumperku jich bylo opravdu hodně. Devatenáct let v jednom divadle, kde je malinkatý soubor a hrají všichni ve všem, se ty role nasčítají. Až zase, Roberte, se mnou někdy příště uděláte rozhovor, slibuju, že předložím přesnou cifru, protože mě to samotnou zajímá. (smích)
Ve Švanďáku je jich samozřejmě o mnoho, mnoho méně. Mám za sebou teprve šestý rok. A jelikož jsou naše webové stránky velmi přehledné, čtu v nich, že mám za sebou třináct inscenací. Tedy těch, které byly odpremiérovány. Doufám, že k nim v dubnu přibydou právě Adamova jablka, i když určitě bez diváků v hledišti, safra!
Na jeviště jste měla velké a zásadní role, ale přesto by mě zajímalo, jestli existuje ještě postava, kterou jste ještě nahrála a která by byla právě pro vás ta pravá, ideální?
Když jsem ještě během studií na teplickém gymnáziu hostovala v operetním sboru Krušnohorského divadla, tenkrát zrovna co by jedna z Girls Kit-Kat klubu, vysnila jsem si roli Sally Bowles v muzikálu Kabaret. V roce 2004 se stal zázrak a já se jí stala v šumperském divadle v režii Davida Drábka. Teď čekám, v čem by mě vedení hereckého švanda souboru rádo vidělo, co za roli by mi chtělo svěřit. Každý velký herecký úkol na jevišti je důvod, aby herec nezlenivěl, aby přemýšlel nad hrou, postavou, tématem i doma, hledal si dostupné materiály na internetu, byl přinucen číst knížky, o kterých nemá ani zdání. Uvidíme... (smích)
Robert Rohál
Foto archiv Švandovo divadla, Bohdana Pavlíková
