Současná situace není jednoduchá pro nikoho, každému zasáhla do života. A upřímně; nikdo na světě si s tím neví rady. Žádné zemi nevychází jejich opatření tak, jak by si přál. Dokonce ani státy, které postupovaly ve svých opatřeních mnohem důrazněji než my, nemají uspokojivé výsledky. Nikdo nám nezaručí, že neonemocníme. Virus je organizmus poměrně jednoduchý. Chce přežít. A my se musíme bránit podle našich možností, i když nás omezují.
Co tedy dělat? Dala bych na radu našich babiček: Když nechceš nemoc chytit, tak nechoď tam, kde ji chytit můžeš. V praxi to znamená, že bychom moc neměli chodit mezi lidi, zejména mezi ty, které neznáme, na místa, kde se koncentruje větší počet lidí… Pak je druhá věc, kterou musíme dělat, a tou je hygiena. Mytí rukou jsme se sice učili v předškolním věku, nicméně pro mnoho lidí je to velká neznámá. Chceme li si pořádně umýt ruce, je lepší používat tuhé mýdlo nebo dávkovač mýdla, ne gel. Teprve poté nanést na ruce desinfekci. Ruce bychom si měli umývat po příchodu z nákupu, práce… Zkrátka z venkovního prostředí. Ale také v případech, kdy nám listonoš předá dopis, sousedka vajíčka nebo cokoli jiného. Prostě po kontaktu s něčím, co měl v ruce jiný člověk než člen naší domácnosti, je třeba si ruce umýt.
A pak tady máme věc, o které se velmi diskutuje, hodně lidí ji odmítá a řeší. Jedná se o roušky či respirátory. Pojďme se podívat do historie. Jak všichni víme, naši předkové se také chtěli chránit před infekčními nemocemi. Už ve středověku - v době moru či jiných infekčních nemocí měli zakrytá ústa i nos. Tak nějak tušili, že by neměli vdechovat stejný vzduch jako nemocní. Jako ochranu tedy logicky brali zakrytí dýchacích cest. Ale zpátky do dnešní doby. Rouškami či respirátory chráníme nejen okolí, ale samozřejmě i sebe. Je to tak prosté a logické; virus je kapénková nákaza, přenáší se aerosolem. Proto je zakrytí úst nebo nosu nutné. Možná jste si všimli, na podzim jsme vlastně nezaznamenali epidemii chřipky. Ochránilo nás právě nošení roušek. U té chřipky máme jednu nevýhodu, protože se ten virus tak rychle nezjistí, často čekáme na výsledky i týdny. Oproti tomu koronavirus se prokáže jednoduchým testem do několika minut.
Pozor ovšem na hygienu, co se roušek nebo respirátorů týče. Zatímco látkové roušky se daly vyprat a vyžehlit, u respirátorů a nano roušek je údržba jiná. Co se týče viru jako takového, vysoká teplota ho zničí, jenomže může poškodit respirátor natolik, že nám bude k ničemu. U respirátorů by měl být návod na ošetření, zda se může recyklovat a jakým způsobem. Většina je ovšem určena pouze k šesti až osmihodinovému nošení. Nicméně jsem našla na internetu z Vysoké školy chemicko-technologické doporučení, jak se různé respirátory mohou ošetřovat.
Palčivým problémem posledního roku, který mě velmi trápí, je skutečnost, že nemocní lidé přestali navštěvovat lékaře ze strachu, že se v nemocnici nakazí koronavirem. Někteří diabetici, pacienti s kardiovaskulárními nemocemi nebo s onkologickými problémy či dalšími závažnými zdravotními potížemi přestali chodit na kontroly. Denně se setkáváme s tím, že se v nemocnici objeví až ve velmi špatném stavu. Dokonce se mi stalo, že paní měla čtyři dny velké problémy s dýcháním, k lékaři však nešla, protože si myslela, že má covid. Bohužel šlo o akutní infarkt a paní se už nepodařilo zachránit. Apeluji na lidi s chronickými nemocemi, aby nezanedbávali kontroly. Opravdu prosím, choďte na vyšetření. Nezapomínejte, že kromě koronaviru tu máme řadu dalších – a smrtelných nemocí. Nemůžeme rezignovat na život. S koronavirem se naučíme žít jako třeba právě s tou chřipkou. Ale umírat zbytečně na jiná onemocnění jen proto, že se bojíme nakažení koronavirem nebo situaci podceníme, je strašně smutné.
Toho se týká i skutečnost, že se spoustu lidí zavřelo doma a nevychází ven. Každý člověk potřebuje pohyb, čerstvý vzduch, kontakt s přírodou, vnějším světem. Přispívá to nejen fyzickému, ale i duševnímu zdraví. To věděli už v Antice: Máš li problém na duši, běhej. Není ale nutné zrovna běhat. Stačí chodit. Je to nejpřirozenější pohyb, který velmi prospívá celému našemu tělu i mysli. Nebo jízda na kole. Tu mohou absolvovat i lidé s bolavými klouby.
Když se podíváme do minulého století, došlo u nás k obrovskému rozvoji vakcinačních možností, což zachránilo miliony životů. To byla obrovská deviza československého očkování. Samozřejmě, že někteří lidé mohou mít reakci, jsou lidé se zdravotními omezeními, kteří se očkovat nemohou vůbec. Vakcíny jsou lékem, a ty samozřejmě mívají určitá omezení a neexistuje na světě žádná vakcína, která by neměla vedlejší účinky. Například známá vakcína proti tuberkulóze, zázrak 20. století, také nemá stoprocentní účinnost. Nejdůležitější na každé vakcíně je, aby byla bezpečná pro zdraví očkovaných. Je známo, že v minulém roce jsme dostali pověření ministra zdravotnictví, abychom začali pracovat na vývoji české vakcíny. V týmu pracovali odborníci, kteří vyvinuli léky uznávané po celém světě, tedy i například na švýcarském trhu. A Švýcaři by si nikdy nekoupili něco, co není dobré. To mluví samo za sebe. Měli jsme velikou snahu udělat něco pro české lidi. Byli jsme v kontaktu i se zahraničními kolegy a vzájemně si sdělovali zkušenosti. Nakonec ministr vývoj ukončil, protože si myslel, že vakcín ze zahraničí bude dostatek. Rovnou ale řekl, že tu platformu nechce ztratit a je rád, že se takový tým podařilo vybudovat. Šel na vládu s tím, že by stálo za to pokračovat, protože bychom nebyli odkázaní na jiné země. Podobně, jak se ukázalo, smýšlejí i jiné státy.
Popisek k fotografii: Prof. MUDr. Věra Adámková, CSc. Přednosta Pracoviště preventivní kardiologie
