Co se honí hlavou generálního komisaře týden před otevřením bran EXPA?
Spíš tam přešlapuje zástup obav, dodělávek, myšlenek na úklid a další programy. Je to nekonečný roztěkaný zástup. Není to jedna myšlenka. Máte sedm dnů na to stačit úplně všechno, a to všechno rozhodně není málo.
Jak vypadá pavilon týden před otevřením?
Pavilon stojí, zahrada kvete, S.A.W.E.R. funguje. Doděláváme vnitřní expozici. Ladíme souslednost prací, aby se nepřekrývaly, ale doplňovaly. Musíme se vypořádávat s fíglíky místních dodavatelů, kteří se tváří, že už 14 dní na něčem pracují a teď potřebují dofinancovat něco, s čím nepočítali. Je jasné, že my těžko můžeme týden před zahájením výstavy přepřáhnout na jiného dodavatele, tak se s nimi hádáme dnem i nocí a snažíme se ty jejich vícenáklady minimalizovat.
Co byste dělal, kdyby to nevyšlo?
Šroubovák mám, vrtačku mám. Už jsme to tak v jednom případě, kdy partneři nebo subdodavatelé jednoho z vystavovatelů chtěli více peněz, vyřešili. Po nocích jsme na to naběhli
a udělali jsme to. Ono to kdyžtak půjde. Pavilon stojí a je moc hezký. Už jsme ho i nasvítili. Má to několik tónů, mně se nejvíc líbí modrá. Je tam efekt tryskajícího pramenu a pavilon vypadá, že je tím gejzírem chráněný.
Celá výstava vznikla na poušti. Jak dlouho trvalo expozici postavit?
O pořádání světové výstavy v Dubaji bylo rozhodnuto v roce 2014 a tím okamžikem začaly
i stavební přípravy. Výstaviště nevyrostlo na zelené louce, ale na žlutém písku, a bylo potřeba vytvořit celou infrastrukturu, včetně metra. Organizátoři na ploše téměř 5000 m2 postavili
i expovillage, ubytování, které slouží pro posádky pavilonů a expozic. Tyto mnohamiliardové investice v dolarech rozšiřují Dubaj jako megapolis svého druhu směrem k Abú Dhabí. Oblast se tak stává jedním z prvních článků pomyslného řetězce aglomerací a komplexů, které by měli oba emiráty časem spojit. Ty investice tak nejdou jen do půlroční akce. Jsou to investice do infrastruktury, která by měla sloužit další desítky, možná stovky let. Historicky města a státy, které hostily světové výstavy, zohledňovaly investice a region, kde výstaviště vznikalo, z dlouhodobých pohledů urbanistických i civilizačních. Někde je stavěli s tím, že z nich budou parky, někde kampusy pro univerzity, jinde se přimkly k nějakým obchodním a komerčním oblastem. Dost často se to rozdělí, třetina výstaviště připadne třeba univerzitám, třetina developerům a třetina slouží jako bydlení. Myslím, že tohle výstaviště čeká podobný osud.
Vy už zkušenost s organizací takového velkého podniku máte. Jaké jsou rozdíly oproti Milanu, kde jste šéfoval české expozici minule?
Milano je s námi regionálně spjato nejen díky rakousko-uherské tradici, ale i kulturně a historicky. Takže to byla prakticky návštěva u sousedů v rámci EU. Tam se neřešila doprava, pracovní povolení, ani příliš odlišná mentalita lidí. Sever Itálie je podobně flexibilní, jako jsou Češi. Ne tak moc, protože v tom jsme asi nejlepší na světě, vždycky totiž musíme řešit to, co nedomyslíme, ale byla to pak procházka růžovou zahrádkou ve srovnání s bojem na poušti, což je EXPO v Dubaji. A to nemyslím nijak kriticky vůči organizátorům. Ti si kromě obrovské odvahy a velkodušnosti, protože řadu věci opravdu mocně zainvestovali, najali právě i týmy a poradce z Itálie. Myslím tak spíš ta jednání s lokálními dodavateli a subdodavateli. Ta jsou opravdu někde daleko za hranicí mé někdejší představivosti.
Znamená to, že zkušenost z Milána vás inspirovala jít do toho znova?
Spíše bych řekl, že čert mi tu panskou službu napískal. (smích) Ale nechci se rouhat. To, že Milano dopadlo dobře, nejen pokud jde o návštěvníky a jejich spokojenost, ale i pokud jde o odborné uznání (dostali jsme bronzovou medaili za architekturu a inovace), možná nezdravě posílilo mé sebevědomí natolik, že jsem podal do výběrového řízení na EXPO v Dubaji projekt, který vyhrál. Poté jsem byl jmenován komisařem. Nepočítal jsem s ročním odkladem, nepočítal jsem s tím střetem kultur přeci jenom do té míry, jak jsem asi měl, a s tím se teď musíme vypořádávat.
Co to konkrétně vaše práce obnáší, kromě té specifické komunikace s dodavateli?
To je v podstatě ten základ. To znamená, že věc je dotažena až v okamžiku, kdy skutečně existuje a je zaplacena. Do té doby je vše jen předpokladem a příslibem, který se může měnit a do značné míry také mění. A protože je jasné, že EXPO začíná nějaký den a už není možné začít jindy, tak se hůř a hůř licituje s těmi dodavateli a ti samozřejmě zvedají ceny a tu práci předávají ve stavu, který se mi přebírá velmi těžko.
Takže ten rok navíc, o který pandemie posunula zahájení, nepomohl?
Ten rok navíc nám umožnil sladit vnitřní expozici. Nejsou tam umístěny exponáty, které samy o sobě jsou úžasné, ale vzájemně spolu nekomunikují. Podařilo se nám vytvořit zastavení, která jsou si tematicky velmi blízká. Plastiku Jakuba Nepraše a malbu Adély Olivy. Jinde jste jako návštěvníci obklopeni robotickými systémy Průša research, PSR, nebo Filamentum, a pak končíte u expozice skla a designu. Tohle jsou zastavení, která mají logiku a navazují na sebe. Pokud jde o stavbu jako takovou, tam jsme se museli rozloučit s původním dodavatelem a ten rok navíc nám umožnil vysoutěžit a najít nového, a s tím stavbu převzít a dokončit. Jakmile tedy bylo rozhodnuto o odložení, bylo jasné, že se spousta věcí bude měnit, a kromě stavby pavilonu a cizelace expozice samotné, do čehož patří i to, že někteří partneři v důsledku pandemických opatření a ekonomického útlumu na účast rezignovali, jsme museli hledat náhradu. Což dopadlo velmi dobře. Nejsou to alternativy méněcenné, ale naopak plnohodnotné, nebo ještě překračující naše původní očekávání. Ale 95 % partnerů se zachovalo neuvěřitelně a na svých příslibech a závazcích setrvali a mají můj respekt a dík.
Na co se tedy návštěvníci mohou těšit a za jakých podmínek se na výstavu mohou dostat?
Cesta do Dubaje je v režimu cestování v době pandemické. Předpokládá se, že pokud se někdo dostane na palubu letadla, tak má 50 % toho, co potřebuje pro vstup na EXPO za sebou. Po příletu si musí pořídit lístek on-line, na bráně. Musí mít roušku, dodržovat rozestupy s tím, že rodiny
a školní skupiny mají výjimku. Interaktivní exponáty se musejí po každém doteku dezinfikovat
a podobně. Výstaviště je schopno pojmout 120 tisíc návštěvníků denně. Náš pavilon je koncipovaný tak, aby návštěvníci nemuseli stát fronty. Mají poměrně velkou svobodu pohybu
a nejsou ani omezováni časem, který v expozici chtějí strávit.
Co všechno tedy návštěvníci uvidí?
V průběhu výstavy představíme kolem stovky vystavovatelů. Českou republiku prezentujeme jako celek a celá expozice je zaměřená hlavně na vodu. Jsme rozvodím Evropy, lázně a léčivé prameny máme úplně ve všech krajích a regionech a každé ty lázně mají trošku jinou povahu. Od těch radioaktivních, přes ty hodně slané, termální zdroje, až po bahenní. Například Lázně Darkov mají vodu dokonce léčivější, slanější než Mrtvé moře. Cílí na návštěvníky nejen uměleckým dílem, což jsou podvodní sochy, ale i terapeutickými lůžky, na kterých si mohou díky virtuální realitě sáhnout na to, co by je v lázních čekalo. Je mi blízký akcent na vědu, inovace a současné umění než ohlížení se. Voda je globální téma. Pouště se zvětšují. A S.A.W.E.R. může být záchranou nejen na samotných pouštích, ale i na místech, kde přírodě chybí pár tisíc litrů vody denně, aby udržela na daném místě biotop. Jsem vychováván k hrdopyšnosti na zemi, ve které žiji,
a stejně tak se snažíme vést naše děti. A pro všechny pochybovače si troufám tvrdit, že pavilon České republiky na EXPO je něco, na co budou moci být hrdí i všichni ostatní.
