Zatímco léta je znám jako člen hudební skupiny Wohnout, v poslední době se stále více projevuje i jako originální výtvarník. Dnes má zase sebou Jan Homola řadu prezentací a výstav. Svá díla vytváří do velkoformátových obrazů i do menších grafik. Svou vlastní techniku nazval Digital Akryl 332, neboť část vzniká na speciálním digitálním tabletu.
Poprvé jsem vás zaregistroval ve skupině Wohnout. Bylo to asi před deseti lety, když jsem byl na dovolené a jednou ráno na snídani jsem v jídelně slyšel hudbu, kterou si pouštěl vedle v kuchyni kuchař. Nadchlo mě to a musel se ptát číšníka, co to je za muziku, no a on řekl jméno vaší kapely. Netrvalo dlouho a opatřil jsem si asi dvě nebo tři alba, okouzlila mě, a když jsem je po čase sháněl, tak jsem zjistil, že si je pouští i moje dvě děcka... Jak to máte s Wohnoutem vy dnes a jak se kapele daří?
Naše kapela byla několikrát dlouhodobě vyřazena z provozu vinou koronaviru. Nicméně jsme čas, který nám tohle období dalo, využili ke složení a natočení naší desáté řadové desky. Minulý víkend jsme po několika měsících pauzy znovu vyrazili na nedokončené turné a vlastně se znovu učíme znít jako kapela.
Jenomže vy jste renesanční člověk. Děláte do muziky, píšete texty, přitom jste původně loutkář, který se pak začal živit fotografií a její úpravou, ale také grafikou. Co vás na tom tak přitahalo?
Když jsem byl malý, měl jsem smíšené životní ambice. Chtěl jsem sice hrát na kytaru a malovat, což se mi splnilo, ale také jsem hodně tíhnul k lesu a zvířatům a chtěl být přírodovědec. Dokonce jsem několik let chodil do ornitologického kroužku a mým velkým koníčkem je dosud sběr a poznávání nových druhů hub. Vystudoval jsem jako loutkář, ale hned po maturitě jsem změnil plány a dlouho jsem se živil počítačovou úpravou fotek. Byla hluboká devadesátá léta a Photoshop byl tehdy ještě ne úplně známou záležitostí, na což jsem byl tehdy velice hrdý. Po roce 2000 jsem se však už začal věnovat více muzice.
Dnes jste díky spolupráci s kurátorkou a také malířkou Reny Mužíkovou známý výtvarník. Jak byste svou tvorbu charakterizoval? A jaká k ní byla cesta?
Nevím, jestli jsem známý, a ani si nejsem jistý zařazením výtvarník, protože jsem opravdu nestudovaný amatér. Sice jsem odjakživa maloval, ale krom loutkářské školy, kde se skicovalo, jsem tenhle obor nikdy podrobněji nezkoumal. Prostě jsem si čmáral a vedl kreslené deníky, když tu jsem potkal svou nynější kurátorku a manažerku Renátu a ukázal jí ze srandy jednu kresbu. Myslel jsem, že to buď profesionálně nebude komentovat, nebo se v duchu zasměje, ale nějak se jí to zjevilo jako smysl pro spolupráci. Založili jsme ART332, kde já tvořím a ona má díla dostává do prostorů a k lidem.
Má tvorba jsou i nadále takové popsané čmáraniny, většinou o lidech a zvířatech. Tvořím do velkoformátových obrazů i do menších grafik. Svou vlastní techniku jsem nazval Digital Akryl 332, neboť část vzniká na speciálním digitálním tabletu.
Váš společný projekt, který s Reny máte se jmenuje Art332 a je na výtvarné scéně naprosto originální a velice úspěšný. Na které výstavy nebo prezentace rád vzpomínáte, a na jaké se pod hlavičkou Art332 můžeme těšit?
Rád vzpomínám na naší první opravdovou výstavu v pražském Mánesu. A taky na řadu improvizovaných akcí v terénu, například v ulicích Českého Krumlova nebo v naší Galerii ART332 na Lipně, což je vlastně starý vybydlený objekt, který jsme jednou našli a pojali ho za výstavní prostor. Do budoucna máme v plánu různé výstavy, například tu společnou s Martinem Němcem v Galerii 1 a další akce. Sledujte nás na Facebooku Honza Homola ART332 nebo na ART332.cz
Co vaše cesty za hranice všedních dnů, co všechno máte za sebou? Inspirují vaši výtvarnou tvorbu vlastní zážitky?
Asi tuším, že se ptáte na cestování. Cestovat jsem začal aktivně v devadesátých letech a od té doby pravidelně vyrážím i několikrát za rok. Mám za sebou mnoho zemí, ale nemyslím si, že by se to nějak promítalo do mé tvorby. Maximálně s sebou někdy vezu skicák a občas si ve chvíli volna něco načrtnu, co později využiju pro obraz. Cestování vnímám spíše jako zásadní ovlivňování pohledu na svět, což možná někdy pomáhá tématům a inspiraci.
Čím se ještě zabýváte, protože mám pocit, že ve vašem centru zájmu nejsou jen obrazy a výtvarno...
Jako muzikant aktivně cvičím na tři nástroje. Tím hlavním je kytara, ale neméně cvičím i housle a ve chvilkách času bicí. Když se chystá deska, píšu texty, což je asi ta nejnáročnější věc z tvorby. Také rád běhám. S mým kolegou z kapely běháme maratony, takže tréninku se musím věnovat po celý rok. Ale není to tak, že bych přílišně měřil časy a tepovky. Naopak už běhám bez měření a během se jen relaxuju.
Jak se cítíte v pražském umělecko-malířském světě? Máte tam kamarády, s nimiž třeba zajdete na pivo, případně uděláte společnou výstavu?
Musím říci, že mě umělecký svět rozporuplně překvapil. V hudebním světě se pohybuju celkem dlouho, ale nikdy jsem v něm necítil takovou soutěživost a kolikrát i žárlivost jako v tom výtvarném. Je v něm daleko více ega než v hudbě. Ale i tak znám mnoho úžasných malířských povah.
Osobně své umění nijak moc neprožívám. Vím, že jsem v tohle - převážně akademickém světě - spíše takový samorost vetřelec, z čehož si ale rozhodně hlavu nedělám. Prostě jen dělám to, co mě baví.
Robert Rohál
Foto archiv Reny Mužik a Jan Homola
