Obrazy – kombinovaná technika a keramika, to je stručná charakteristika tvorby olomoucké rodačky Věry Katky Tatarkovičové. A taková je i její aktuální výstava, kterou můžete vidět v prostorném foyer Domu kultury v Kroměříži. Talentovaná výtvarnice představuje na více sto artefaktech originalitu a neskonalé množství nápadů, které se projevují ve stylu obrazu a jeho „příběhu“, barevnosti i celkového vyznění. I v tom je cítit její pohled na život a na svět.
Letos v létě máte velkou výstavu v Domě kultury v Kroměříži, a proto se chci zeptat, co všechno vystavujete? Není to jen keramika…
Máte pravdu, rozhodně nebudu vystavovat pouze keramické obrazy, které byly pro moji tvorbu charakteristické zejména v předcházejících letech. Letošní letní výstava bude členěna do několika oblastí, přičemž každá z nich zahrnuje obrazy, které jsou zpracovány jinou technikou, jiným stylem.
První oblast zahrnuje obrazy zpracované geometrickým členěním malovaných objektů, jako jsou nejen postavy různého typu a charakteru, ale i přírodní motivy. Všechna díla využívají kombinovanou techniku, přičemž je vždy voleno několik médií.
Druhá oblast výstavy obsahuje obrazy, v nichž je opět využito kombinované techniky, ale tentokráte jsou voleny většinou oblé křivky a pestré barvy jsou doplněny keramickými mozaikami připravovanými pro každý jednotlivý obraz.
Třetí typ obrazů představuje kombinaci malby a keramických doplňků – zpravidla přírodního charakteru. Na malovaných plátnech se tak objevují nejrůznější květy, listy, a jiné přírodní doplňky zhotovené z keramiky.
Samozřejmě neoddělitelnou součástí výstavy budou i keramické obrazy, kterými jsem se vlastně dostala do povědomí výtvarného světa. Jako doplněk budou vystavovány keramické přívěsky zavěšené na kůži nebo jiném vhodném materiálu.
V Kroměříži jste vystavovala ještě před několika lety, jenomže výstava byla díky covidu omezena a moc lidí ji tehdy nevidělo…
Výstavu plánovanou v roce 2020 výrazně ovlivnil covid. Vlastně jsme přemýšleli, zda ji vůbec uspořádat nebo počkat na vhodnější dobu. Nakonec padlo rozhodnutí nainstalovat obrazy v krásných velkých prostorách foyer Domu kultury v Kroměříži, ale rozhodně nedělat vernisáž. Tato skutečnost určitě velmi výrazně ovlivnila návštěvnost. Lidé v té době omezovali účast na většině kulturních akcí, pokud nebyly zcela zrušeny nebo se akce uskutečnily, ale za přísných hygienických opatření. Bylo to období velmi chudé nejen na kulturní zážitky, ale na společenský život jako takový.
Bude velký rozdíl v tom, co jste měla ve vaší předcházející výstavě a co vystavujete letos?
Jak už jsem se zmínila v úvodu tohoto rozhovoru, výstava bude podstatně rozsáhlejší a věřím, že i zajímavější. Tak jako tvorba každého výtvarníka prochází v průběhu doby změnami a tím i v charakteru jeho děl, tak tomu bylo i v mém případě. Mou činnost v poslední době kromě jiných aspektů docela výrazným způsobem ovlivnil zdravotní stav. Z důvodu prohlubujícího se handycapu jsem se totiž snažila hledat cesty, jak lépe a snad i zajímavěji spojit malbu s keramikou tak, abych mohla i v budoucnu pokračovat ve své výtvarné činnosti. Tím se podstatně rozšířil charakter vytvářených obrazů.
Co vás inspirovalo ve vaší současné tvorbě?
V mé tvorbě se vlastně už od počátku odrážejí krátkodobé, ale i dlouhodobé životní zážitky, příroda, kterou mám velmi ráda, ale i spousta věcí, příběhů, setkání, či lidských osudů. Inspirací je mi velmi často každodenní život a zdánlivě zcela prosté, pro někoho nezajímavé věci a zážitky. Inspirací je mi také tvorba jiných autorů. Mnohdy se totiž snažím z jejich obrazů čerpat některé myšlenky nebo zobecňovat, či rozpracovávat detaily svým způsobem a vlastním pojetím. Toto všechno se snažím zachycovat většinou v abstraktní formě, v náznacích, což mnohdy nutí k zamyšlení a kladení si otázek
i hledání odpovědí.
Netajíte se ani tím, že díky zdravotním problémům nejste ve vaší tvorbě tak agilní a rychlá. Nicméně jste neskutečně nápaditá a pilná…
Děkuji za poklonu. Pokud se týká zdravotních problémů, tak máte pravdu, protože jejich tajení jednak není dost dobře možné a vlastně ani žádoucí. Při setkáních mě lidé vidí sedět na invalidním vozíčku, a navíc některé zdravotní problémy se dříve či později stejně projeví. Ale vzhledem k tomu, že mám ráda dobrou náladu a radost kolem sebe, tak se ji snažím rozdávat, jak je to jen možné. Na druhé straně je ovšem problém v tom, že už vzhledem k veliké únavě zdaleka nezvládám tolik práce a činností, jako před mnoha lety, že pravá ruka už zdaleka neslouží tak, jak bych si přála, že oči někdy odmítají poskytovat ostrý obraz, že prožívám veliké bolesti, že nemohu navštěvovat akce, které by mě zajímaly, že se každodenně musím smířit s řadou dalších omezení… A mohla bych pokračovat.
Nechci si ale stěžovat, protože jsem šťastná, že mohu tvořit alespoň tak, jak se mi daří doposud. Že pracuji podstatně pomaleji, to vlastně nevadí, protože času mám dostatek. Že se mi nedaří tvořit tak, jak bych si představovala, také v podstatě nevadí. Vždy totiž hledám nové způsoby, jak v rámci svých možností vyjádřit to, co chci a jak vše zrealizovat. Je k tomu ale potřebná dost silná vůle chtít něco dokázat. Nezbytné je také to, aby člověk byl obklopen príma lidmi, kteří ho motivují a podporují.
Můžete se zmínit o vaší původní profesi?
Moje původní profese absolutně nesouvisí s výtvarnou činností. I když je pravda, že už od školních let jsem ve volných chvílích ráda kreslila a malovala, nikdy však nějak intenzivně. Žila jsem pro chemii, která se mi stala osudem. Po vystudování chemické průmyslovky jsem pokračovala ve studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Tam jsem se už jako student začala věnovat speciální oblasti analytické chemie – separačním technikám. Zůstala jsem jim věrná i po studiu, kdy jsem na univerzitě působila jako pedagog. Stejně tomu bylo i v další praxi, kam jsem odešla za možností pracovat na kvalitních přístrojích, které byly v tehdejší době obtížně dostupné. Následně vedla má cesta do soukromého sektoru. Založila jsem vlastní firmu, která poskytovala odborné poradenství i konzultace, pořádali jsme semináře a workshopy a zajišťovali jsme vybavení do chemických laboratoří působících nejen v mém oblíbeném oboru. K tomu jsem stále přednášela na univerzitě aplikované separační techniky, ale v této době už pouze jako externista.
V roce 2002 nastal velký zlom v mém životě. Ozvala se nevyléčitelná nemoc a postupně se přidávaly další zdravotní problémy. Proto jsem musela ukončit svoji aktivní pracovní činnost a přešla jsem do plného invalidního důchodu. Přibližně během dvou roků jsem byla upoutána na invalidní vozík. V tomto období se z nadšeného chemika, postupně stával nadšený výtvarník.
Dalo by se říct, že díky zdraví jste začala tvořit umění?
Na tuto otázku bych odpověděla: s největší pravděpodobností ANO. Pokud bych se mohla věnovat chemii tak intenzivně, jako v minulém století (zní to naprosto hrozivě), s jistotou mohu konstatovat, že bych rozhodně neměla tolik času na výtvarnou činnost. Ale vůbec nelituji. Asi to tak mělo být, protože si v podstatě plním další svůj sen a věřím, že se mi podaří ještě dlouho snít. Rozhodně velký podíl na mé výtvarné činnosti měl pobyt v rehabilitačním ústavu, kde jsem v keramické dílně poprvé sáhla na keramickou hlínu a vytvořila z ní první produkt. Keramika mně učarovala natolik, že jsem se jí začala věnovat i v domácích podmínkách. Tuto činnost jsem postupně doplňovala o malbu a můj osud byl naprosto jasný. Doslova jsem propadla výtvarné činnosti.
Kdy jste začala vystavovat a kde všude jste měla výstavy?
Naprosto první minivýstavu jsem měla společně s amatérskými výtvarníky v místě bydliště. Skutečně opravdovou výstavu s vernisáží a vším, co k autorské výstavě patří, jsem absolvovala v roce 2017 v MKZ Šternberk v krásném, zcela nově zrekonstruovaném sále. Potom následovaly dvě kolektivní výstavy opět ve Šternberku, po nějaké době jedna v Kostelci na Hané a v Olomouci. Průběžně jsem absolvovala několik autorských výstav na různých místech, jako například v Holešově, dvě Olomouci, Velké Bystřici, Kroměříži, dvojitou výstavu v Praze a nyní mám opět autorskou výstavu v Domě kultury v Kroměříži.
Kdo z malířů, výtvarníků či výtvarných směrů vás v současné době oslovuje?
Na tuto otázku je pro mě docela těžké odpovědět, protože se mi líbí díla mnohých slavných i prozatím méně slavných jak zahraničních, tak českých autorů. Ráda bych na tomto místě zmínila ty, kteří tvoří nebo ještě do nedávné doby tvořili v našich končinách a jsou mi nějakým způsobem blízcí. Z výtvarného i obsahového hlediska obrazů je mou velikou oblíbenkyní Rosana De Montfort, kterou mám velmi ráda i z lidského hlediska. V jejích obrazech mám stále co hledat a obdivovat. Z hlediska vyloženě optimistického pohledu na svět, používané techniky i rozsáhlosti a různorodosti tvorby obdivuji i Alenu Cikovou. Malířů bych mohla jmenovat podstatně více, ale určitě bych chtěla zmínit i moje oblíbence z jiných oborů. Jedním z nich je například Bořek Šípek a zejména jeho skleněné skvosty.
Dalším umělcem, jehož díla si vážím, je Jiří Dudycha, sochař a keramik. Jako žena si rozhodně cením například i produkty módní návrhářky Beaty Rajské. Ještě bych možná upozornila na olomouckého sochaře Jana Dostála, jehož díla většinou abstraktního charakteru mě doslova fascinují. Přiznám se, že některé produkty výtvarné činnosti zmíněných autorů vlastním, takže mě každodenně těší a zlepšují náladu i celkový pohled na svět. Ve jmenování významných výtvarníků bych mohla ještě pokračovat, ale myslím, že z uvedeného stručného výčtu poměrně jednoznačně vyplývá, co je mému srdci a cítění blízké.
Vím, že v minulosti jste byla velká světoběžnice, ale jak moc znáte město Kroměříž?
Ano, je pravda, že v minulých letech jsem opravdu procestovala mnoho zemí na různých kontinentech. Ale jak se říká, bejvávalo, bejvávalo… V současnosti je pro mě cestování docela problematické, jak ostatně vyplývá z předešlého textu. Pokud mám hovořit konkrétně o mých znalostech týkajících se města Kroměříž, budu se muset hodně polepšit. Samozřejmě, že jsem v minulosti navštívila ta nejznámější místa, jako jsou Květná i Podzámecká zahrada, ale i Arcibiskupský zámek a prošla jsem si i další zajímavá místa. Obdivovala jsem nejen zeleň v zahradách, ale i nádhernou architekturu a další krásy doslova kouzelného města. Toto všechno jsou už ale jenom vzpomínky. Nejvíce jsem se s mnoha zajímavými i zdánlivě obyčejnými místy současné Kroměříže seznámila díky fotografiím a komentářům spisovatele, fotografa a muže dalších profesí, který se mnou připravil tento rozhovor…
Robert Rohál
Foto: Robert Rohál
