Není to jen zkušený divadelní herec. Mediální slávu přinesly Pavlu Novotnému televizní seriály. Nejvíce asi populární „Ulice“, kde představuje urostlého elegána Mastného. Za ty roky si tato postava prošla nejroztodivnějšími peripetiemi. Nicméně herectví je jen částí jeho uměleckých aktivit, protože brněnský rodák je také staničním hlasem rádia Blaník, dabérem, moderátorem, výtvarníkem…
Jaké jste měl divadelní prázdniny? Předpokládám, že jste asi relaxoval, navíc jste šikovný výtvarník. Malujete, tvoříte keramiku, anebo vás potkala přes léto i nějaká herecká práce?
Prázdniny, jako už po řadu předchozích let, probíhaly na naší chatě s občasnými výpady za prací. Pohříchu jen do chvíle, kdy jsem, jda v kroksech po mokré trávě, upadl a způsobil si tříštivou frakturu kotníku. Od té chvíle prázdniny probíhají až dodnes.
Nedobrovolné prázdniny… A tak se radši zeptám na ten krásný zvon, o kterém jsem už slyšel a který jste vyrobil pro pardubické divadlo…
To byla souhra šťastných náhod, následovaná několika krásnými roky spolupráce s profesionální zvonařskou dílnou, spoustou zážitků uvnitř i vně naší vlasti a postupným objevováním kouzel tohoto řemesla. Bohužel je to už minulost. Zdaleka jsem se nestačil naučit všechno ani uskutečnit všechny svoje nápady. Pro upřesnění tu ale musím podotknout, že já jsem zvon nevyrobil. Byl jsem vždy jen autorem grafické výzdoby zvonů od návrhu až po realizaci. Ale samotnému zvonařskému řemeslu jsem jen sloužil. Nicméně zvon pro pardubické divadlo byl mojí vůbec první prací v tomto oboru. Přestože jeho původní určení bylo zcela jiné, dnes zdobí foyer divadla a našel praktické uplatnění. Jsem na to náležitě hrdý, samozřejmě.
Pardubické divadlo byla asi vaše velká láska. Na které role či inscenace nejraději vzpomínáte?
Divadlem v Pardubicích jsem měl původně v úmyslu jen „profrčet“ v rozmezí jedné dvou sezon. Mým cílem bylo vyzkoušet všechny možné „štace“ a pak teprve zakotvit. Nastoupíte-li ale do angažmá i s manželkou a čerstvě zrozeným potomkem, není snadné se pak utrhnout a jít jinam. A tak z jedné dvou sezon bylo sezon třicet. Moje žena je v pardubickém angažmá dosud a já se vlastně pokládám stále tak trochu za příslušna tamtéž.
Rolí bylo za ta léta habaděj a na mnohé z nich vzpomínám rád, právě tak jako jsem na mnohé z nich stejně rád zapomněl. Miloval jsem Kracikovu inscenaci „O myších a lidech“, minimuzikál „Každý má svého Leona“ v režii pana Jiřího Suchého, Skálovu „Hello, Dolly!“, první i druhé „Tři mušketýry“, Tarantův „Přelet nad kukaččím hnízdem“ nebo moji vůbec první roli v Pardubicích – Nerudu v původním muzikálu „Týden v tichém domě“ v režii Jana Fišera…
Po absolutoriu brněnské JAMU bylo tedy vaše první angažmá v Pardubicích?
Nikoliv. Po absolutoriu nastoupil celý náš herecký ročník JAMU, s jedinou výjimkou, do angažmá v Šumperku. Bez debat můj nejkrásnější rok u divadla.
Po rodném Brně se vám nestýská?
Stýská. Ale naše již zmíněná chata je od Štatlu jen kousek. Beztak si připadám jako bych spíš pocházel tam odtud, z míst, kde „Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby“, jak napsal jeden slavný místní rodák.
Popularitu jste získal v televizi, a to především díky seriálu Ulice. Kolik let už vlastně ztvárňujete Radka Mastného? On ten chlap vůbec prošel tolika peripetiemi…
Ona je to taková řekněme poloviční popularita. Lidé neříkají „Hele, Novotný“, ale šuškají si „Koukej, Mastný!“. A to navzdory tomu, že jsem se objevil v opravdu mnoha seriálech. Pravda ovšem je, že ten Mastný se mě drží už sedmnáct let. Nebo já jeho?
Je fakt, že já Ulici beru a dívám se ni snad šestnáct let. Jaké máte ohlasy na Vaši postavu, která není rozhodně dušínovská?
Víte, já se musím přiznat, že jsem na ohlasy nikdy příliš nedal. Ať už šlo o takzvané kritiky, recenze nebo drby. Vždycky jsem měl za to, že ať už je naše práce nazývána i hodnocena jakkoli, jde jen o to, pobavit lidi. Pokud možno dobře. No, a tak mě těší, když od těch, kteří se odhodlají mě oslovit na ulici, v obchodě nebo u benzínové pumpy slyším, jak jsou rádi, že tenhle nekonečný seriál mají.
V minulé sezoně jsem viděl zajímavé představení „Bez zábran“, které uvádí „Staromódní divadlo“ na scéně Divadla Kolowrat. Představujete spisovatele a podle mého má tato inscenace neobyčejný tah po všech stránkách. Určitě musíte mít radost, že hrajete takovou krásnou roli.
Mám radost nejen z téhle role, ale zejména z toho, že jsem vůbec dostal tuto příležitost. Filosofie, nebo chcete-li dramaturgie, tohoto uskupení, které si říká „Staromódní divadlo“ je mi totiž opravdu velice blízká. A kolegy, které tu na jevišti potkávám, potkávám velmi rád.
Co váš čeká v nastávající sezoně? A na co se vyloženě těšíte?
Až mi z nohy sundají VNĚJŠÍ FIXATÉR. Když si „vygůglíte“, co to je, rázem mě pochopíte.
Robert Rohál
Foto archiv Pavla Novotného
