I když se měl stát učitelem a fakultu úspěšně absolvoval, nikdy neučil. Taky už řadu let nežije v Ostravě, kde se narodil, ale v Berlíně. Přesto do Ostravy či Prahy rád zajíždí. A třebaže Vlady Gryc mluví perfektně německy, česky nezapomněl. Jak by mohl, když pro české publikum zpívá písničky, ke kterým si píše chytré a vtipné texty.
Přezdívka: Bobeš nebo Bob. Nějak po dvacítce se to nějak přehouplo z Bobeše na Boba. Ani nevím proč, nebo kdo s tím začal. Ale každopádně slyším a hbitě reaguji na obojí.
Vzdělání: Studoval jsem na pedagogické fakultě, obor první až čtvrtý stupeň základní školy. Nikdy jsem to ale naštěstí nepraktikoval.
Talisman: Malá keramická plastika s ornamentem, kterou vyrobila moje neteř v pěti nebo šesti letech.
Nejoblíbenější jídlo: Smažený sýr, brambory a domácí tatarka.
První publikum: Pravděpodobně rodiče, ale na to si nepamatuji. První publikum, na které si pamatuji bylo v první třídě na školní Mikulášské besídce.
První deska v domácí diskotéce: Singl Heleny Vondráčkové A ty se ptáš, co já / Jarním loukám.
Doma poslouchám: V podstatě všechno, kromě death metalu a opery. Jsem mega velký fanda Celine Dion a ABBA, ale v současné době sjíždím nejčastěji poslední dvě alba Kylie Minogue a všechno od Paula Carracka.
Největší úspěch: Na to se nedá odpovědět jedním slovem, protože těch pro mě důležitých úspěchů bylo několik a všechny pro mě znamenají strašně moc. Každopádně to, že jsem se sám dokázal zbavit stavů panických atak a různých strachů, které mě provázely do mých 45 let, že jsem našel svoje sebevědomí a pochopil svou cenu. To, že jsem si začal plnit své sny, a nejen o nich mluvil, jak tomu do té doby bylo. To, že patřím k těm vyvoleným, kteří stále mohou říct, že mají svou maminku, která se na svůj vysoký věk stále dobře drží. To, že jsem relativně zdravý, i když s věkem přicházejí různé neduhy a že smím milovat a jsem milován. A pokud máte na mysli úspěchy na hudebním poli, tak 3x zlatá česká dvanáctka v hitparádě Českého rozhlasu Dvojka a spolupráce na jednom hudebním projektu, který začátkem července teprve půjde mezi lidi.
První hit: Te Quiero.
Nejoblíbenější film, herecký idol: Maudie, film podle skutečné události. Můj herecký idol je už od malička Marilyn Monroe.
Člověk, který mi v kariéře nejvíc pomohl: Hellmut Sickel, můj výborný kamarád a týmový parťák se kterým jsme přivedli na svět hodně hezkých písniček. Stejně tak Miloš Skalka a Martin Hrdinka, kterým nikdy nezapomenu, že mi dali šanci a pustili moje písničky do éteru.
První láska: Kamila.
Ideální životní partner: Mám a 36 let žiji v nádherném, spokojeném a šťastném vztahu.
Domácí zvíře: Vždycky to byla, je a bude kočka. Letos je to první rok v mém životě, kdy žádnou nemám, protože v listopadu loňského roku nás opustil náš poslední milovaný kocour Joey. Zatím nejsem ve stavu pořídit si novou micinu, protože Joey je ještě stále příliš prezentní a žádný jiný kocour nebo kočka by se mu nevyrovnal.
Ideální odpočinek: Slunce, moře nebo aspoň zahrada, lehátko, kafe, cigárko, nějaká biografická knižka v ruce a Celine Dion, Naďa Válová nebo nějaká francouzská muzika ve sluchátkach. To je pro mě totální relax a pohoda.
Největší trapas: Hm, ani nevím. Mně totiž není vlastně nic trapného. Jsou hloupé situace, ale že bych se někdy cítil vyloženě trapně, to si neuvědomuji. Já se umím smát i sám sobě, takže situace, kdy by se jiný cítil možná trapně, vnímám jako legrační. Fakt mě nic nenapadá... A to je divné, že jo?
Vlastní handicap: Asi pro spoustu lidí moje až nepříjemná upřímnost, občasná nedochvilnost, tréma a to, že naivně očekávám, že ostatní se ke mně budu chovat stejně upřímně a zodpovědně, jako se k nim chovám já.
Trápení: Snažím se stavět se k většině věcí v životě tak, abych se netrápil. Obzvlášť pak k těm, které nemůžu sám změnit. Nicméně, v poslední době je to zdraví, co mě tak trochu trápí. Na konci loňského roku jsem měl problémy se slinivkou, ale díky svým lékařům, jak v Berlíně, tak i v Praze, jsem hodnoty dokázal vrátit do normálu. Každopádně si na ni musím dávat teď pozor. A momentálně je to štítná žláza, která si se mnou dost zahrává. Její disfunkce u mě způsobuje otoky prstů a pod očima a ovlivňuje moji váhu, bohužel ne tak, jak bych chtěl. Útvary, které mám na každé straně štítné žlázy bohužel tlačí po stranách krku a tlačí i na hlasivky, a to mi způsobuje problémy s dýcháním a nutí mě to k častému kašli. Ale začínáme to s mým lékařem medikativně léčit, tak snad medikace bude dobře nastavená a zabere. Taky mám tak trochu problém se stárnutím. Neumím se s tím zatím nějak srovnat, protože mám ještě strašně moc nápadů, snů a plánů a musel bych tady být asi do 300 let, abych je všechny splnil. Hlava je pořád hlavou puberťáka, ale tělo mi začíná naznačovat, že je v poněkud jiném vývojovém stádiu, a to se mi teda fakt nelíbí. Například od svých 37 let rezolutně odmítám slavit narozeniny.
Co tě dokáže rozčílit?: Zcela bezpečně, když mi někdo skáče do řeči a nenechá mě domluvit, nebo když mi někdo urputně vnucuje svůj názor. Jinak mě dokáží dohnat k nepříčetnosti vesměs malé a nepodstatné věci, ale při řešení závažných a důležitých věcí bývám až nezvykle klidný a rozvážný. To je spíše spousta věcí, které mě mrzí či štvou.
A co tě tedy štve?: Třeba to, že lidi jsou na sebe zbytečně zlí, že jsou závistiví a nepřející, že si navzájem ubližují. Vidím rudě, když někdo ubližuje dětem a zvířatům. Štve mě, že se jaksi vytratila úcta ke stáří a že se na staré lidi často kouká, jako na společenskou přítěž. Vadí mi, že se musím čas od času setkávat s idioty, kteří jsou o sobě neuvěřitelně přesvědčení a nejsou schopni ani v nejmenším akceptovat fakt, že jiný člověk může mít na věc jiný názor než oni. Hodně mi vadí ta dnešní přehnaná „korektnost“. Dnes člověk „musí“ akceptovat a sdílet určitý společenský názor, v opačném případě okamžitě dostává nálepku a stává se prakticky společenským vyvrhelem. Dlouholetá přátelství se ruší jen proto, že jeden má odlišný názor či pohled na věc než ten druhý, obzvlášť jedná-li se o politický názor. Jako kdyby nebylo dost jiných témat, o kterých by se dva lidé, kteří se už roky znají, mohli bavit či kde se názorově shodnou, nebo dost jiných důvodů, kvůli kterým by přátelství stálo za to udržet. Dnes je všechno buď bílé nebo černé a nic jiného mezi tím neexistuje. Štve mě, co se děje ve světě a že zbytečně umírají lidé jen proto, že se pár pitomců nahoře rozhodlo rozpoutat válku. Štve mě, že se bojím vyjít po setmění do nočního města a že se už necítím bezpečně. To platí nejen pro Berlín, ale pro každé vetší město kdekoliv. Štve mě, že denně musím číst, že někde někdo někoho přepadnul, znásilnil, brutálně zbil nebo zabil. Je mi líto, že ještě stále není k mání lék proti rakovině, Parkinsonovi, roztroušené skleróze a jiným závažným onemocněním. Mrzí mě, když se lidé, které mám rád z nějakého důvodu trápí, nebo když odcházejí z mého života. Asi si holt na to budu muset nějak zvyknout, jen stále nevím jak.
Domov: Já to vlastně pořádně nevím. Když jedu z Německa do Ostravy, kde jsem žil a vyrůstal, kde mám celou rodinu, kterou miluji, tak říkám, že jedu domů. Stejně tak ale když se vracím z Česka do Berlína, kde mám byt, lásku, zázemí a veškeré věci, které mě utvářejí a přispívají k osobní pohodě, tak taky říkám, že jedu domů. Takže v tom mam celkem guláš.
Kolega či kolegyně, kterou bych pozval rád na večeři: Určitě Celine Dion a všechny čtyři z ABBA a pokud se budeme pohybovat na území české republiky, tak Věrka Špinarová už tady bohužel není, takže pak rozhodně Naďu Válovou.
Sebehodnocení: Extrovert s romantickou duší, zároveň však cynik. Člověk, který musí vše zkusit na vlastní kůži, aby si mohl udělat svůj vlastní názor na věc, člověk, který jde tvrdohlavě a naplno za svými sny a cíli, jen proto, aby sám sobě dokázal, že to zvládnul.
Robert Rohál
Foto archiv Vlady Gryc
