Jako herečku ji znám řadu let hlavně z televize a filmu, ale vlastně až docela nedávno jsem ji viděl na jevišti. Když jsem ji poznal trošku osobně, zjistil jsem, čemu všemu se v kumštu vlastně věnuje. Řeč je o Zuzaně Geislerové. Vedle toho, že je zkušenou herečkou, je také principálkou vlastního divadla, což je samo o sobě hodně náročné, několik her přeložila a je autorkou hry, kterou má zatím v záloze. Divadelní fajnšmekry bude určitě zajímat i chytrá komedie Bez zábran, kterou uvede již zmíněné Staromódní divadlo 19. 9. a 18. 10. na scéně pražského Divadla v Řeznické.
Jak jste prožila dovolenou? Byl to jen relax anebo...?
Byla jsem ve Skotsku a v Řecku, obojí nádherné, ale hlavně proto, že bylo léto, moje nejoblíbenější období, kdy je hodně světla a slunce. Asi to relax byl, ale já už nerelaxuju u ničeho, všechno mi připadá dost složité, obyčejně mi dojde energie už při cestě na letiště.
Loni uvedlo vaše Staromódní divadlo inscenaci hry Davida Lodge Bez zábran. V Praze je už tolik malých divadel a divadelních spolků, proč si myslíte, že bylo potřeba založit ještě další?
Chtěla jsem vyzkoušet, jestli je možné v dnešní době uvést hru klasického typu, tlumočenou divákům klasickými divadelními a hereckými prostředky, tak trochu "staromódní" záležitost. Bez mobilů a filmových projekcí a všech těch nesmyslů, které mají údajně zaručit nějakou "aktuálnost" díla.
Co vy jako divák očekáváte od dobré divadelní inscenace?
Očekávám, že uvidím především opravdové a živé lidi, hrané dobrými herci, kteří zvládají pobyt na jevišti bez osobní újmy a upocené snahy něco vyjádřit. Očekávám, že režisér i herci respektují autora, chtějí pochopit, co chce vyjádřit, a nesnaží se násilně propašovat do hry věci, které tam nejen nepatří, ale jdou často i proti smyslu. Že respektují i žánr, když to zvulgarizuju, že nehrají Ibsena jako Feydeaua, a naopak. A to stačí. Když můžu nerušeně sledovat hru a nemyslet na to, proč tam někdo dělá nějaký divný věci, na jevišti je totiž všechno hrozně vidět, i malé detaily jsou důležité a vypovídající.
Přeložila jste z angličtiny už tři hry. Co je pro vás největší výzva při překládání divadelního dialogu? Uvažovala jste někdy sama o napsání, divadelní hry?
Při překládání je nejtěžší, aby dialog zněl přirozeně, a nevkrádaly se tam fráze, které nejsou pro češtinu obvyklé, aby to zkrátka neznělo jako "překlad", ale jako původní český text. Musíte tedy vlastně ty dialogy trochu přepsat. Ale protože jsem vlastně celý život hrála, cítím poměrně přesně, co se dá na jevišti říct, a co ne. O jednu hru jsem se pokusila a je to opravdu dřina, už bych se asi do takové věci znovu nepustila. Starala jsem se tehdy o mámu, která byla šest let upoutaná na lůžko, a já jsem se dost doma nudila, tak jsem se rozhodla, že napíšu hru o Sidonii Nádherné a jejích mužích, což byli Rainer Maria Rilke, Karl Kraus a Max von Hohenstein, tedy ne najednou, ale postupně. Kromě nich je tam ještě asi pět menších postav. Ale tady už mluvíme o něčem, co je daleko náročnější než překládání, tam nenesete žádnou zodpovědnost za smysl a hlavní myšlenku, stačí být prostě jen trochu šikovný. Ale tady jste zodpovědný za děj, jednání postav, nějakou zajímavou hlavní myšlenku, překvapivou zápletku a smysluplný konec. Je to opravdu nesmírně těžké. jestli se mi to povedlo nevím, ještě jsem to moc lidem neukázala…
Tak ten text by mě zajímal, protože znám knihu o životě Sidonii Nádherné, a navíc jsem navštívil i zámek ve Vrchotových Janovicích, kde žila… Do jaké míry využíváte své osobní životní zkušenosti při vytváření role?
Do maximální míry. To ani jinak nejde, protože používáte sám sebe jako výrobní nástroj, všichni herci to tak dělají, používají ty pocity a zážitky, co znají z vlastní zkušenosti.
Je pro herce těžší hrát úplně odlišný charakter, než je sám, jako člověk?
Je to samozřejmě těžší, ale nakonec to, co vytvoříte je vždycky takový kompromis, něco z vlastní zkušenosti, něco si vymyslíte a doufáte, že to projde a nebude to moc nepřirozený. Takový vyložený proti úkoly, tzn. obsazování rolí proti typu herce, je riskantní pro obě strany.
Vím, že jste už před časem měla v úmyslu nastudovat se Staromódním divadlem další hru. Co to bude?
Bude to hra o G. B. Shawovi a o prvním uvedení jeho nejslavnější hry Pygmalion, možná známější pod svým filmovým názvem My Fair Lady.
Tak to se nechám překvapit, ale stejně by mě zajímalo, co všechno obnáší vést divadelní spolek?
Je to náročný, musíte vlastně dělat všechny věci, na které máte v kamenném divadle celý tým lidí, od textu hry až po rekvizity, oslovování herců a režisérů, organizování zkoušek, vyplácení honorářů... Je toho dost. Naštěstí mám kolem sebe už teď lidi, kteří mi s tím pomáhají a jsou i milí a příjemní.
Robert Rohál
Foto: Robert Rohál a archiv Zuzany Geislerové
