I když jsem viděl inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdě necelé dva roky po premiéře, která proběhla v Moravském divadle Olomouc, nedivím se, že je v takové oblibě. I v neděli 17. listopadu 2024 byla vyprodaná, načež během děkovačky celé publikum povstalo jako jeden muž. A bylo to krásné gesto – standing ovation – pro skvělé protagonisty, hráli jako o život.
Oscarový film téhož názvu je sice světoznámý, však jej také v roce 1975 natočil věhlasný Miloš Forman, ale i ten jej natočil podle románu Vyhoďte ho z kola ven amerického spisovatele Kena Kesseyho. Kniha vyšla už v roce 1962 a už rok poté vznikla dramatizace Dalea Wassermana, která je ale uváděna pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem i na olomoucké scéně.
Režii měl vyhledávaný tvůrce Pavel Khek, jinak umělecký šéf Klicperova divadla Hradec Králové, který v Olomouci získal renomé tím, že tu před čtyřmi lety režíroval jiný zajímavý titul Nedotknutelní, který je stále na repertoáru.
Nicméně autory scénáře Formanova filmu byli Lawrence Hauben a Bo Goldan, nikoliv zmíněný Dale Wasserman. Podle něj se hrají „kukačky“ v divadelním světě všude možně ve světě. V překladu Jaroslava Kořána a v režii Pavla Kheka mají zasloužený úspěch i u olomouckého publika a mám pocit, že toto drama s komickými situacemi milují i herci. I když hlavní role je daná, tak si na své přijdou na jevišti všichni. Mají nosné téma, mají o čem hrát a umí to.
Téma je známé, o což se postarala jak vynikající kniha, tak i skvělý film, ale v divadle záleží na tom, kdo inscenaci režíruje a kdo v ní hraje. Pak už vůbec nejde o to, že se příběh odehrává jen v jedné dekoraci, což je v tomto případě psychiatrická léčebna. Když je tam přivezen „rebel bez příčiny“ – raubíř a lump, ale jinak duševně zdravý a vtipný Randle Patrick McMurphy (Zdeněk Julina), drama začíná. Hrdina si dlouho zachovává svou image i svůj šarm, ale co je pod ním bolesti a zmatku!
Přesto se na určitou dobu leccos změní, což způsobí právě on. Převrátí blázinec vzhůru nohama. Jeho životní elán, silná osobnost a smysl pro spravedlnost se v ústavu střetávají s absolutismem vrchní sestry Mildred Ratcheldové (Vendula Nováková), což je těžký oříšek. Právě ona s pomocí lapiduchů a pod dobrotivou maskou tyransky vládne. Svobodomyslný McMurphy nesnese pohled na ušlápnuté pacienty a probudí v nich poslední špetku hrdost a radosti ze života. Jenomže systém je systém a hlavní hrdina je umlčen a odstraněn. V blázinci nastává opět nasmrádlá realita, což už je ale jiný „přelet“.
Působivá dramatizace stojí na hráčích, které ovšem vedl režisér Pavel Khek. Jenomže když ti všichni umějí své řemeslo, tak může vzniknout jen vynikající přestavení. Inscenace je jednolitá, plastická a s výraznými charakterovými studiemi baví od začátku až do úplného konce. Vedle již zmíněného Zdeňka Juliny, který svou postavu zvládá znamenitě, se „pochlapili“ všichni, včetně čtyřech hereček, protože ani bez nich by to nešlo. Herecky tu vládne Vendula Nováková v roli Velké sestry, zákeřná mrcha, která si v ústavu zotročuje všechny k obrazu svému. Oproti ní jsou další protagonistky hotová neviňátka – ať už je to Romana Julinová v postavě uťápnuté sestry Flinnové nebo Natálie Tichánková s Lenkou Kočišovou, které představují rozverné dračice z ulice.
U mužů jsem musel ocenit to, že každý z nich hraje svou diagnózu i charakter dokonale. Vyrovnanost hereckých výkonů je obdivuhodná. Proto musím zmínit všechny – Lukáše Červenku, Tomáše Krejčího, Jana Ťoupalíka, Marka Pešla, Jaroslava Krejčího, Lukáše Pořízku a Adama B. Sychrova. Dokonce hrají i ve druhém či třetím plánu, jsou to zkrátka „blázni“ k pohledání. Každý z nich má své posuňky, typická poznávací znamení, způsob řeči či chůze.
Ale herecké obsazení olomouckých „kukaček“ by bylo neúplné, kdybych nezmínil ještě Petra Vaňka, Pavla Hekelu, Václava Bahníka a Romana Vencla (což je mimochodem herec, režisér a umělecký šéf činohry MDO) v rolích zaměstnanců cvokárny.
Myslím, že inscenace v Moravském divadle Olomouc udělala pro život Wassermanova Přeletu nad kukaččím hnízdem podstatný kus krásné práce. I herci stejně jako diváci oceňují mimořádné představení, rozehrané v živém a vtipném překladu Jaroslava Kořána, na němž neulpěl ani stín archaické patiny.
Robert Rohál
Foto: MDO
