Kilmanhaim Gaol (irsky: Príosún Chill Mhaighneann) je bývalé vězení v Ballsbridge v Dublinu. Byl také nazýván „Nový Gaol“, aby se odlišil od starého vězení County Dublin Gaol, které stálo jen o pár set metrů dále. Své brány poprvé otevřel v roce 1796 a nechvalně známá historie se psala především v časech národního povstání, občanských válek a hladomorů. Jen mezi léty 1798 až 1916 se v Irsku odehrálo 5 dramatických občanských povstání. Byli zde nejen zadržováni, ale i popravováni lídři občanských nepokojů, povstání za nezávislost v letech 1919 až 1921 i ti z období občanské války.
Vězni zde přebývali ve velmi špatných podmínek. Cely byly přeplněné, v každé z nich bylo pět vězňů a k dispozici měli jedinou svíčku, která byla zdrojem světla i tepla. Zatýkány za drobné krádeže bývaly i děti, a tak se stalo, že nejmladšímu vězni v Kilmanhaim Gaol bylo 7 let. V roce 1809 například provedl inspektor ohlídku a ve své zprávě uvedl, že mužským vězňům byly dodány železné postele, zatímco ženy umístěné v západním křídle, ležely na slámě. Ve druhé polovině 19. století došlo k malému zlepšení. V roce 1891 byla ve vězení postavena věšební cela, která se nachází v prvním patře mezi západním a východním křídlem. Mnoho irských revolucionářů, včetně vůdců Velikonočního povstání v roce 1916, kteří byli vězněni a popraveni na příkaz britské vlády.
V Kilmanhaim Gaol byl uvězněn například irský politický vůdce Daniel O'Connell, který bojoval v první polovině 19. století za právo irských katolíků a usiloval o jejich důstojné postavení ve westminsterském parlamentu. Byl zde v letech 1881-82 spolu s většinou parlamentních kolegů i Charles Stewart Parnell, nacionalistický poslanec britského parlamentu a první vůdce Irské parlamentní strany. Krátce před uzavřením věznice zde ještě pobýval Michael Collins, který stál v čele irských nacionalistů a podařilo se mu sjednotil široké masy v jednotné hnutí, avšak byl i zakladatelem Irské republikánské armády (IRA) a stál u zrodu jejích teroristických praktik.
Poslední vězni byli propuštěni roku 1924, pak byl Kilmainham Gaol uzavřen. Irská vězeňská rada uvažovala o jejím znovuotevření ve dvacátých letech jako vězení, ale v roce 1929 byly všechny tyto plány zastaveny. V roce 1936 vláda dokonce uvažovala o demolici, ale cena se ukázala jako nepřijatelná. Na konci třicátých let republikánská organizace National Graves Association přišla s návrhem, aby bylo místo uchováno jako muzeum a památník velikonočního povstání 1916. Tento návrh schválili komisaři veřejných prací a byla zahájena jednání s ministerstvem školství o možnosti přemístění vybraných artefaktů, avšak i teto návrh byl odložen.
Architektonický průzkum zadaný Úřadem veřejných prací po druhé světové válce potvrdil, že je objekt v dezolátním stavu. Ministerstvo školství pracovalo s možností přeměny na nacionalistické muzeum a opět zasáhli komisaři veřejných prací a navrhli, aby vězeňský dvůr a přilehlé budovy byly zachovány a zbytek byl zbourán, naštěstí tento postup nebyl přijat. Byly vedeny velice bouřlivé diskuze, zda by ve vězení mohly být umístěné národní paměti, ale tato varianta nebyla akceptovatelná díky skutečností, že první čtyři republikánští vězni popravení vládou Svobodného státu během irské občanské války byli zastřeleni na vězeňském dvoře.
V roce 1953 byl opět ve hře návrh Asociace národního hrobu na obnovu vězení, ale došlo jen k formálním krokům, ale ve skutečnosti věznice nadále chátrala. Až přišel rok 1958 a s ním odhodlaný mladý dublinský inženýr Lorcan C.G. Leonard, který s několika dalšími nadšenci založil společnost Kilmainham Gaol Restoration Society. Významný tlak začala vyvíjet i Národní asociace hrobů a díky této spolupráci, i když je nutno podotknout, že bylo zapojeno více aktérů, byl připraven projekt obnovy muzea, který nevyžadoval významný finanční závazek státu, a tak dostal zelenou.
V květnu 1960 došlo k formálnímu předání vězeňských klíčů nově sestavené správní radě, bylo stanoveno nájemné a odsouhlaseno bylo také převedení do opatrovnické péče. V květnu 1960 se vlastními silami šedesát dobrovolníků skutečně pustila do práce. Likvidovali divokou vegetaci, padlé zdivo a nánosy ptačího trusu. Po dvou letech byla zbavena suti a náletů viktoriánské část vězení, ale až v roce 1966 byl areál připraven na vstup veřejnosti. Obnova však byla dokončena v roce 1971, kdy byla zpřístupněna i kaple Kilmainham Gaol a byl opět předán Úřadu veřejných prací.
Nyní muzeum provozuje Úřad pro Veřejné práce (agentura Vlády v Irsku) a sídlí zde muzeum historie irského nacionalismu. V nejvyšším patře je Galerie umění, kde si návštěvníci mohou prohlédnout obrazy, sochy a šperky vězňů nejen z Kilmainham Gaol, ale z věznic z celého Irska.
Lenka Žáčková, navzdory všemu cestovatelka
